Po vytvoření příznivých vnitřních i vnějších podmínek ke konečnému úderu proti ČSR začal Hitler jako obvykle spěchat v oblasti vojenské, diplomatické i propagandistické. Pražská vláda byla v poledne 14. března shromážděna v Kolovratském paláci. Čekala, jak Hitler odpoví na žádost o přijetí Háchy, který chtěl jednat o postavení republiky přímo v Berlíně, jak mu navrhl předcházející den Chvalkovský. Hácha i ministři s návrhem souhlasili.

Na kladnou odpověď z Berlína museli počkat do jedné hodiny po poledni 14. března. Definitivní souhlas vyslovil Hitler krátce poté, co se dověděl o vyhlášení slovenského státu. V tu dobu již byly německé jednotky soustředěny na hranicích Čech a Moravy.

Ve 13.35 telefonoval dr. Fiala z Centropressu a oznámil: „Dnes byli zavoláni všichni zahraniční novináři akreditovaní v Berlíně na ministerstvo zahraničí, kde jim bylo úředně prohlášeno, že vzhledem k událostem v ČSR, které Německo nehodlá dále trpět, obsadí v noci nejen jazykové ostrovy, nýbrž celé Čechy a Moravu.“

Vedoucí tiskového odboru ministerské rady šel se zprávou za ministry. Beran ji zamítl hanlivými slovy, pro Chvalkovského to byla zase smyšlenka. „My přece jedeme do Berlína.“ Úředník se zhroutil v pláči, ministři kolem něho stáli mlčky a bezradně.

Přípravy k odjezdu se děly ve velkém chvatu. Ministr Havelka telefonicky oznamoval své dceři, paní Rádlové, aby se nachystala k odjezdu do Berlína. Vlak byl studený, nevytopený a tváře loučících se nejisté a zachmuřené. Nedošlo k žádné poradě Háchy s vládou. Ten se domníval, že jede jednat hlavně o situaci na Slovensku.

Noční audience v říšském kancléřství jej brzy přesvědčila, že téma rozhovoru bude znít jinak. Hitler mu autoritativně oznámil, že jeho jednotky už na jednom místě překročily hranice, a že v šest hodin ráno vpadne německá armáda ze všech stran do Čech a německé letectvo obsadí česká letiště. „Jsou dvě možnosti,“ určoval Hitler. „Prvá, že vpád německých vojsk povede k boji. V tomto případě bude odpor zlomen všemi prostředky. Druhá, že vpád německých vojsk proběhne přijatelně. Pak bude pro mne snadné,“ sliboval, neboť ani nejbrutálnější jednání se většinou neobejdou bez slibů, „dát Čechům v nové organizaci českého života ušlechtilý vlastní život a jistou národní volnost.“ „Odpověděl jsem,“ čteme v Háchově záznamu o jeho reakci, „při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným. Načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k dispozici telefonní zařízení říšského kancléřství.“

Ve 2 hodiny 15 minut volal ministr Chvalkovský, který Háchu doprovázel a celou dobu audience trapně mlčel, ministerského předsedu Berana a vzápětí pak Hácha zatelefonoval ministru Syrovému. Měl zajistit, že němec–kým jednotkám nebude kladen odpor.

Po třetí hodině ranní byl Háchovi k podpisu předložen protokol, který měl dát německé agresi právní posvěcení. Gőring to doprovázel výhrůžkou, že je schopen rozbombardovat Prahu – a Hácha s Chvalkovským sáhli po peru. Protokol byl neomaleně cynický, snažil se zaretušovat násilí, diktát a vyděračství:

„Vůdce a říšský kancléř v přítomnosti říšského ministra zahraničí von Ribbentropa přijal dnes v Berlíně československého prezidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání. Na schůzce byla zcela otevřeně projednána velmi vážná situace, která nastala na území dosavadního československého státu v důsledku událostí posledních týdnů. Obě strany vyjádřily přesvědčení, že cílem všeho jejich úsilí musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části Evropy. Československý prezident prohlásil, že ve prospěch této věci a pro dosažení konečného usmíření klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou Vůdce Německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že bere český národ pod ochranu Německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj, odpovídající jeho svébytnosti.“ (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 193–195.)

Hácha a Chvalkovský museli svými podpisy potvrdit, že berou na vědomí požadavky ultimáta formulovaného 12. března Keitlem. Na Hitlerův pokyn poslal generál Keitl Ribbentropovu úřadu požadavky pražské vládě: „Žádný odpor vojska nebo policie, zákaz startu všech letadel, stažení protiletadlových děl a kulometů z palebných postavení, klid a dokonalá zdrženlivost.“ (D. Tomášek, Deník druhé republiky, s. 215 – 226.)

Osud vnitřně rozloženého Československa byl dovršen v noci ze 14. na 15. března 1939. Hácha – nemocný, přesto však zodpovědný představitel státu – podepsal vše, co vládcové fašistického Německa požadovali. A nebylo toho málo. Bylo toho více, než může snést svědomí člověka reprezentujícího demokratické zřízení, a víc, než jej opravňovala platná ústava, na niž slavnostně přísahal.

Vláda, kterou Hácha telefonicky informoval, se okamžitě podřídila a časně ráno to potvrdily rozhlasové přijímače. Vše, co prostí čeští lidé a antifašisté tušili a čeho se obávali, stalo se skutečností. Fašistická německá armáda obsazuje Čechy a Moravu, zbývající česká armáda nesmí klást odpor. Lidé mají jít po své práci a tvářit se, jako by se nic nestalo. Stalo se však to, k čemu v českých dějinách dosud nikdy nedošlo a co neučinila ani jedna vláda Hitlerem okupovaných zemí. Z Pražského hradu nezaznělo ani slůvko protestu. Nacistické hordy mohly bez boje pochodovat do Čech, zaštítěny servilní „žádostí o ochranu“, a oficiální české rozkazy jim uvolňovaly silnice. Tato vláda zlikvidovala základní principy demokracie. Přivítala Hitlera na Hradě a dobrovolně mu předala státní moc, celou administrativu a hospodářský potenciál i zbrojní závody v Plzni a v Brně. Kromě toho moderní výzbroj pro více jak 40 divizí. Tím jen napomáhala Německu v jeho plánech „Drang nach Osten“.

Mnichov a 15. březen 1939 – dvojí kapitulace v režii německého fašismu v důsledku jak vnitřní, tak i vnější zrady západních spojenců, kteří se v posledním období zmohli jen na formální protesty. Chamberleinova britská vláda podporovala nacistické Německo v celém tomto období, pomohla Hitlerovi v rozhodujících situacích. Dovršila to i tím, že vydala československý státní poklad, deponovaný v Anglické bance, hitlerovským okupantům.

Rozhodné stanovisko k okupaci vyjádřila sovětská vláda v nótě z 18. března 1939. Počínání Německa kvalifikovala jako svévolné, násilné a útočné. „Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže sovětská vláda uznat, že by včlenění českých zemí a stejně, ať již v té či oné formě, Slovenska do německé říše bylo právoplatné a v souladu s obecně přijatou zásadou mezinárodního práva a spravedlnosti nebo zásady sebeurčení národů.“ (Dějiny druhé světové války, sv. II, s. 119.)

Pro český národ znamenala okupace pokračování válečného stavu s fašistickým Německem. Invazi wehrmachtu přijal lid s živelným rozhořčením a odporem. V provolání, jež vydala ilegální KSČ k 15. březnu 1939, je mimo jiné uvedeno: „Hitler obsazuje česká města, ale nikdy není a nebude schopen, aby ze srdce národa vyrval národní vědomí, lásku a vůli ke svobodě. Český národ se nedá těžkými ranami zkrušit, nedá si vzít víru v znovudobytí svobody. Je si vědom, že jeho obranný boj proti německému fašismu je součástí velkého zápasu, který je ve světovém měřítku veden mezi silami svobody a silami fašistického násilí. (…) My, čeští komunisté, před tváří národa vystupujeme a prohlašujeme, že chceme stát oddaně a neohroženě v prvních řadách národního odboje za obnovení plné svobody a samo–statnosti.“(V. Husa, Dějiny Československa, s.391.)

15. březen 1939 se stal jedním z dalších mezníků ve vývoji českého národa. Náš odvěký zápas za uchování národní existence a samostatnosti skončil opět zásluhou Germánů prohrou. Jaký bude další vývoj, ukázalo následující období. Šest let bojů, utrpení, nejistot i vítězství, šest let druhé světové války, již rozpoutalo fašistické Německo. Zničení Československa bylo jejím výstražným prologem.